Než se dostaneme ke Studentíkovi, kterýžto následuje v pořadí odrážek hned za Kolegou, musíme si shrnout reálie. 

Psal se rok 2000, bylo mi 22 a po facce mezi moje mladé a naivní oči, kterou jsem dostala od Kolegy větou “Já tě nikdy nemiloval, to všechno ty…”, a po tom, co jsem se po velkém trápení s memorováním rozhodla na vejšku se po pěti letech definitivně vykašlat, nabraly věci vcelku rychlý spád. Internet byl na vzestupu :-), což zní velmi prehistoricky, ale bylo to tak, a netrvalo dlouho, odstěhovala jsem se ze společného bytu od Kolegy a postupně jsem se otevřela randění s lidmi. Tedy, s muži (převážně). Tedy, v tom věku spíš s mladíky mého věku.

Párkrát jsem zašla na kafe s blonďákem s vysokými kouty, velmi chytrým a velmi málo empatickým ajťákem. Dobře se s ním povídalo, ale nemělo to šťávu.

Větší grády mělo rande naslepo s klukem, o kterém neřeknu nic, jen to, že seděl vedle mě na baru a když si mezi nás sedl Švýcar ne nepodobný Keanu Reevesovi, odsunul se pokorně ke stolu opodál, dopil brčkem limonádu a nenápadně se vytratil.

Švýcar Mark, byl finančník, což v té době mohlo být cokoliv mezi finančním poradcem a burzovním bohem. Kousnul mě do rtu už při představování. A lhala bych, kdybych neřekla, že tím získal mojí pozornost.

S obočím nahoře jsem vyslechla jeho “Pojď, jdeme na hotel!” a velmi důrazně se ohradila, že nejsem žádná hej nebo počkej či lehká děva a že teda rozhodně jdeme ke mně domů! Ještě bych někde našla jeho vizitku, dokonce ho mám snad i ve spojeních na LinkedIn 😀

No a pak to přišlo. Náhoda jako blbec. Začetla jsem se do hrozně bolavé básně, nechala na fóru nějaký komentář o tom, jak autorovi rozumím. Tím to v tu chvíli pro mě bylo vyřízené. Ovšem nečekala jsem, že se autor ozve. Ozval. Setkali jsme se. Na břehu řeky, v centru města, u pontonu, bylo jaro. Jmenoval se hezky, měl neuvěřitelně světle modré oči, velký nos a byl ostentativně smutný a nešťastný. A svůj smutek z nepovedeného manželství zaháněl vodkou. Bylo to tam hned, láska jak od Michalkova, akorát on nebyl lazebník, ale programátor. Ženatý programátor. Nerozhodný programátor. Chtěl odejít od ženy. A za týden nechtěl. Byla jsem mu vrbou, spřízněnou duší, kamarádem, milenkou, chvíli budoucností a pak zdrojem jeho smutku. Trvalo to půl roku a nejpřesněji to vystihuje spojení “kam vítr, tam plášť”. Byla jsem chvílemi na obláčku a chvílemi v úplné tmě. Zažila jsem mnoho předtím a mnoho potom, ale tohle byl jeden z nejvíc vyčerpávajících vztahů. Tak moc jsem ho milovala a tak moc mi ubližoval…

Utekla jsem. S brekem, ale daleko. Do jiné země.

Někde po cestě jsem potkala postavičku, s kterou jsem prožila další 4 roky. Bydleli jsme spolu ve sdíleném bytě s dalšími dvěma páry v největším městě široko daleko. Během půl roku se z toho stal “vážný vztah”, po roce jsme se přestěhovali do vlastního (pronájmu) a žili krásný každodenní život. On seděl u počítače, programoval (ano, další programátor!), a já seděla u televize, u nějakého tvoření, u vaření. A o víkendu party do plnejch s bývalými spolubydlícími. Psal se rok 2004, bylo mi 26 a přišlo mi, že se nechci nudit a stagnovat na místě. Roupy, řekl by někdo. A měl by pravdu. 

Opět přišel na řadu internet a já nečekala dlouho a objevil se chytrý, ambiciózní, místní, vehementní… Studentík.