To nejhorší máme za sebou, studentík síce po nabytí právní moci rozsudku o rozvodu manželství nabral na síle a podnikal psí kusy, které si dokáže představit málokdo. Ale to by byl jiný příběh zabíhající do zákoutí rodinného práva, smluv, dohod, soudů, kolizních opatrovníků a psychoterapie. O tom ale někdy jindy. Teď bychom se měli bavit!

A taky že se budeme, držte si klobouky!

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy. Studentík - manipulátor mě držel pod krkem (vlastně doslova), nakrátko a sám dělal velké věci. Hnusné věci. Týral, vysmíval se, podváděl… Neříkám, že když nás někdo podvádí, máme právo mu to oplatit, to ne. Tolik jsem potřebovala pochopení, emoce, aspoň iluzi lásky, že jsem se otevřela a vyslala signál do vesmíru. 

Pamatujete ICQ? (Pro mladší ročníky - něco jako Skype, Messenger či WhatsApp.) Napadlo mě zadat si do vyhledávání křestní jméno mého tehdy oblíbeného hudebního interpreta, říkejme mu Franta. Výsledky vyhledávání vyhodily pár jmen, některé i s příjmením nebo se zkratkou, či v různých kombinacím. Tak jsem napsala vágní zprávu (něco jako “Jsi opravdu ten, za koho se vydáváš?”) všem třem. 

Po pár dnech se z počítače ozvalo (známé) O - OU! (Kdo nezažil, nepochopí. Kdo zažil, tak ten zvuk má přesně teď v uchu, minimálně do zítřejšího večera.) Týpek psal, že je to on,Franta, a že ho zajímá, jak že jsem ho našla?! Taky ho zajímalo, jak vypadám a vůbec, co jsem zač, když jsem ho “dokázala najít”. Hm.

Moc jsem mu nevěřila a nepřikládala jsem té komunikace velký význam. Psal. Psal pořád. Že skládá nové věci. Že tamtím veršem měl na mysli tohle a tamto. Že se rozvádí. Že by se rád viděl… Řekla jsem si, podvodníčku, to by se ti líbilo, nalákat mě na hvězdu a pak přijde na rande někdo úplně jiný! Trvalo to tak dva týdny. Přesvědčování, poznávání, povídání o  mnohém, komplimenty, jak jsem chápavá a ryzí a samostatná a jiná než ty řvoucí fanynky pod pódiem a podlejzající pásku do backstage po koncertě. Říkal, že mě obdivuje, jak jsem chytrá, empatická, vtipná… Pak mi to teda už nedalo, navrhla jsem telefonát, dala číslo. 

Nokia 6230 okamžitě zazvonila 🙂

Zvedla jsem to trochu zvědavá a řekla “Prosím?” tónem “dost na háku, páč to je stejně někdo jinej”... 

Ježišikristepanebože, oumajgad!!! Byl to ON!!! ON mi volal! Chtělo se mi křičet zplna hrdla, že mluvím s hvězdou, on ví, jak se jmenuju a panebože volá mi!

Místo toho se mi nevím jak povedlo tvářit se, že mi to je doooost jedno, mluvit pomalu, trošku znuděně a na jeho naléhání k setkání s odmítavým despektem. (Jako že nechci zapadnout do stáda oveček předemnou, a tak.) 

Fungovalo to neuvěřitelně. 

Volával skoro každé ráno, když jsem šla do práce. Když jsem jezdila na služebku do centrály mého zaměstnavatele, tenkrát 2 hodiny busem, povídali jsme si o životě, řešili vztahy, zprava, zleva… Párkrát mi pomohl, když jsme se nějak zhádali se studentíkem, potřebovala jsem to pustit ven, poslouchal mě. Trvalo to možná 2 týdny, nenaléhal, ale jak jsme se stávali bližšími, viděla jsem v něm to pochopení, co mi chybělo.

To jsem se zas zasnila!

Setkali jsme se. Vyzvedával mě v práci, kolegyně ho viděly z okna a říkaly “Holky, holky, pojďte se podívat, támhle stojí… Ferda!” Holky běžely. Já si sbalila saky-paky, řekla holkám “Čau zítra!” a šla. Ferda mě před zraky holek políbil a předal květinu původně schovanou za zády a šlo se.

Kavárna, papparazzi (chvilku jsme si přeměřovali, kdo z nás bude mít větší průser, když se zítra v bulváru objeví naše společná fotka, jak nastupujeme do jeho Pajera), jiná kavárna, líbačka v autě, pozvání na čaj k němu domů.

Voněl, chutnal. Celé to bylo strašně sexy! Nevěra par excellence. Zahnula jsem nebezpečnému manipulátorovi a s Ferdou! Neuvěřitelný zářez.

A pak zas. A zas. A znova. Trvalo to pár (málo!) měsíců, spíš jen necelé tři… A pak se asi objevila jiná “jiná”. Dodnes mám Ferdovo číslo v telefonu, ale už přes 12 let nevím, jestli funguje. Nezkoušela jsem to. Nechávám si to v hlavě jako jednu z těch hezkejch vzpomínek.