Psal se rok 2004, bylo mi 26 a jak jsme si řekli posledně, někde z hlubin internetu se do mého tehdy nudného života vkradl studentík.

A víte, jak se to stalo? Znáte to, snažíte se postarat se o sebe, o rodinu, o vše potřebné. Žena, starší z páru, atraktivní, soběstačná, nezávislá… a pak rovnýma nohama do průseru. Partner jaksi přestával stačit, nestíhal vaše životní tempo, nestíhal vaše myšlenky, touhy. Tak si odskočíte na chat (dneska je to přece úplně normální) a trošku si zpestříte život. Najednou se vám zpestření nějak vymkne spod kontroly a jste v tom až po uši. Že to znáte? Nic neobvyklého dneska, co? Tak se rozejdeme, ne? I tak se stalo. Šla jsem za hlasem z internetu…

Nějakou dobu si říkáte, že takhle to mělo být a jste spokojeni s tím, co máte, co plánujete a jak žijete svůj nový život. Konečně se zdá, že je vše, jak má být a už není potřeba za ničím se honit, nic řešit - konečně, hotovo, uf! Máte spořádaný život opepřený obsahem chatové diskuse, která vás přivedla až sem a začínáte pracovat na rodině - protože to jste vždy chtěli. 

Stěhování, nová práce, pes, rekonstrukce, kočka, ruská trojka, těhotnění, ruská trojka, anální sex, porod, děťátko, chůva, práce, žádný sex, neshody, hádky, sem-tam sex, druhá kočka, chůva, práce, projekty, hádky, oslava prvních narozenin, hádky, víno, kolotoč...

Znáte to?

Vše vypadalo, že má takto být, že je vše v pořádku... A najednou, vše jinak. Partner bojuje s dítětem. Rodina v hajzlu. Sexu málo (teda, ne že by jste na nějaký měli po celodenní šichtě s dítětem chuť). Žádná idyla na téma "Takto to prostě má být" se nekoná. Vidíte, že je něco/všechno špatně. Ale, co dělat?

Stane se z vás skeptik.

I já se jím stala. A nejenom tím. Nejvíc ze všeho jsem si v tomhletom divném kolotoči uvědomovala, že jsem někým, kým bych nebyla, kdybych byla sama sebou. A bohužel jsem nebyla. Nechala jsem si tímto nabubřelým studentíkem ukrást to nejcennější, sebe. A když mi to došlo, už bylo pozdě!

Byla jsem v koutě a nemohla jsem se hnout. Ovládal mě vzrůstem zakrslý a egem nabobtnaný manipulátor. Vše bylo podle něj, dokonce i to, co říkal, že “nechce, abych dělala kvůli němu… že chce, abych to dělala kvůli sobě… že teprve potom to bude pro něj mít cenu…”. A já to tak začala dělat. Mechanicky, automaticky. A doufala jsem, že se dostaví klid, úleva, povolení tlaku… A ono ne! Nic se nedostavilo. Za 7 bolestivých let to bylo pořád horší a horší - jde to vůbec? You bet your ass, že jde.

Abychom ten příběh zbytečně nedramatizovali a mohli se dostat dál k zajímavějším a veselejším odrážkám - uděláme to rychle:

Studentík byl ultra mamánek - závislý na ocenění, jako dítě nemilován, v dospělosti se pořád dotahující na svého staršího bratra, který byl cynickou matkou glorifikován a opěvován při každé možné příležitosti.
Neoplýval genialitou ale pílí a disciplinovaností se vyprofiloval v milovníka exaktních věd a popírače jakýchkoliv měkkých dovedností, včetně umění empatie. Jeho emoční inteligence nezvedla jeho mírně nadprůměrný inteligenční kvocient ani o píď. Jeho emoční inteligence neexistovala.

Nejlépe za všeho vládl uměním argumentace. A když mu (náhodou) argumenty došly, prostě byl tak sveřepý, že bez slitování vyhučel oběti jeho slovních průjmů a blitků díru do hlavy. Každá oběť po hodinách, dnech, týdnech, měsících (záleželo na tématu) hučení povolila a odkývala vše, jen aby už to skončilo! A do bylo de facto stvrzení smlouvy s ďáblem. (A tak jak to je v pohádkách, mnohokrát potom jsem velmi litovala, že jsem se s ním kdy zapletla.)

Vydělával tužku, byl závislý na pornu a na ujetých sexuálních praktikách. Nezáleželo mu na nikom a na ničem, jen na něm samotném a na to, aby on měl všeho dostatek. Šel přes mrtvoly, vlastně skoro doslova. A já neměla ani dost sil ani dost sebevědomí, abych ho dostatečně razantně zastavila.

Tehdy jsem si zvolila cestu mít s tímto člověkem dítě. Nebudu vás napínat - ten vztah tehdy zkoušku ohněm, tedy dítětem, (díky Bohu!) nezvládl. Denno denně jsem byla stavěna před konfrontaci, koho miluju víc a koho BYCH MĚLA milovat víc - zdali naše dítě nebo jeho.

Odmítla jsem zapírat lásku k dítěti, které jsem chtěné porodila. Až mateřský pud mi pomohl k záchraně z tohoto zničujícího svazku. A já upřednostnila sebe a naše dítě před psychopatickým deviantem. (Dlouho jsem se na sebe zlobila, že mi to trvalo dlouho. Dneska se oceňuju za to, že jsem to zvládla!)